Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Novinky

Všechny novinky

Rozhovor s kurátory výstavy Czech Houses

1. ZÁŘÍ 2015 - V době, kdy v Londýně probíhá Open House, největší londýnská přehlídka architektury, pořádá České centrum výstavu Czech Houses, která mapuje vývoj rodinného bydlení v České republice po roce 1989. Kurátoři projektu, architekti Ján Stempel, Jan Jakub Tesař a Ondřej Beneš, poskytli Českému centru exkluzivní rozhovor.





Ján Stempel Jan Jakub Tesař Ondřej Beneš

V době, kdy v Londýně probíhá Open House, největší londýnská přehlídka architektury, pořádá České centrum výstavu Czech Houses, která mapuje vývoj rodinného bydlení v České republice po roce 1989. Kurátoři projektu, architekti Ján Stempel, Jan Jakub Tesař a Ondřej Beneš, poskytli Českému centru exkluzivní rozhovor.

Co bylo prvním impulsem pro realizaci projektu Czech Houses?

Předně – toto není první publikace věnující se individuálnímu bydlení v české republice (J.Stempel: 99 domů / 99 houses, Praha Kant 2012). Předchozí rozsáhlá publikace byla určena české odborné i laické veřejnosti, oproti tomu publikace Czech Houses naplňuje aspiraci informačně nasyceného a reprezentativní výběru: 33 rodinných domů ze 33 ateliérů.  

 

Podle jakých kritérií jste pro svůj projekt jednotlivé domy vybírali?

Jsou to domy, u kterých je cítit a vidět - v souladu se zásadním požadavkem  patriarchy české architektury Karla Hubáčka – že slouží: …Uchopují problematiku bydlení jako službu „úkolu, vizi, věci, klientovi“ – vrací „službě“ věcnost a přes „vizi“ i noblesu. Z rodinných domů vyzařuje „radost bydlet“. Publikace tedy prezentuje především domy, které takto stanoveným kritériím vyhověly, které  „obstály”.

Cílem bylo představit současnou českou architekturu v segmentu rodinných domů v její pozoruhodné šíři - celé spektrum výrazových prostředků, použitých materiálů, koncepčních přístupů, velikostí.

Tím jsme v  podtextu publikace otevřeli téma: Má současná – po roce 1989 - česká architektura specifické rysy, svoji identitu? První odpověď upozorní na jistý paradox: Společným rysem může být fakt, že tyto rysy jsou mimořádně obtížně vysledovatelné – produkce rodinných domů vykazuje neobyčejnou různorodost.  Druhá odpověď upozorní na nesporné specifikum české architektury - na mimořádnou schopnost „recepce a adaptace“ výrazných zahraničních impulsů – možná někdy na úkor hlubšího teoretického ukotvení.

Při pokusu učinit českou architekturu pro zahraničí přehlednější, srozumitelnější, významný historik české architektury R. Švácha identifikuje jako základní rys české moderní architektury od jejích počátků až do dnešních dní „přísnost“. Možná bychom mohli s malou korekcí hovořit o jisté „strohosti.“

Rodinný dům v Berouně, HŠH architekti; Foto: Pavel Pszczolka


S jakými problémy se podle vás současná česká architektura rodinného bydlení potýká a bude potýkat?

Architektura individuálního bydlení u nás mimo jiné  představuje možnost vytvořit si jakýsi „český sen“ –vytvořit si vlastní svět s vlastními zákony, nezávislý na světě „venku“ (více viz. např text Á.Moravánskyho v knize). Někdy v prostředí, které tomu ale zdaleka neodpovídá. Ano, mluvíme o tzv. satelitní výstavbě, která zažila svůj největší boom v devadesátých letech, ale který ještě zdaleka není u konce. Exploatace krajiny pokračuje. S čím se tedy individuální stavění potýká, je, mimo standardních problémů, především otázka vazby na okolí, otázka vytváření kvalitního a smysluplného veřejného prostoru.

 

Jak „vzdělávat“ veřejnost, aby zajímavých architektonických projektů přibývalo? A je to vlastně otázka vzdělávání veřejnosti?

To je vždy otázka jak pro klienta, pro architekta, je to otázka výše investic a technologií. Pro architektonickou kvalitu je nejdůležitější „vysoký průměr“ – ten zdaleka nejvíc utváří prostředí, ve kterém žijeme. A nejlepší způsob „edukace“ je jednoznačně dobrý příklad.

A kvalita, ta je mnohdy jednoduše racionálně odvoditelná – oslovuje nás svou samozřejmostí, řekne si o pozornost sama. V současné době bývá doprovázena úvahou, spíš co ubrat než přidat. Svou podstatou je tak kvalita daleko blíže nekonzumnímu způsobu života. V období do roku 1989 byla výstavba rodinných domů potlačena, takže rozvoj rodinných domů včetně jejich kvality je i významným měřítkem proměn, kterými česká společnost prochází.

Pokud tedy mluvíme o „vzdělávání“, týká se daleko spíše stylu a uspořádání našeho života, hledání alternativ to se promítá i do představených realizací rodinných domů. Pokud se na tomto zásadním klient s architektem shodne – cesta ke kvalitní realizaci je otevřena. I zde platí: architektura je výsledkem konsensu mezi klientem a architektem, „vše se dá udělat dobře, špatně nebo jen tak“ (architekt Karel Hubáček, Perretova cena za realizaci Televizní vysílače a hotelu Ještěd). A představené rodinné domy jsou „udělány dobře“- jsou často „strohé“ - prosté, přinášejí jedinečná řešení atd.



Semilsko
Rak, Raková, Rydlo, Skalický
Foto: Ester Havlová
Rodinný dům Vanov, 3+1 Architects
Foto: Pavel Planicka


Jaké aspekty britské architektury by mohly inspirovat české architekty?  

Britská architektura má tradičně v Čechách mimořádný zvuk. I proto se do britského architektonického povědomí mnozí z Čechů snaží dostat. Nejlépe se to na sklonku XX. století podařilo Janu Kaplickému, Evě Jiřičné, koncem šedesátých let Janu Bočanovi, nebo nedávno zesnulému Daliboru Veselému (vyučoval na Architectural Association School of Architecture, na Universitě v Essexu a nakonec na architektonickém oddělení fakulty architektury a dějin umění Univerzity v Cambridgi. Získal  roku 2006 Annie Spink Award for Excellence in Architectural Education”)

A jaké aspekty by mohly inspirovat české architekty nyní? Asi nejvíc by to mohlo být vyrovnávání mezi pečlivě udržovanou tradicí, do které neustále pronikají nejmodernější inovační prvky.

Zásadní rozdíl s minulostí je i v tom, že dnes v Anglii působí řada mladých českých architektů.

Dalším mimořádným momentem může být zpracování britské zkušenosti s tzv.výškovým stavěním v historickém jádru metropole.  Zejména v souvislosti pro Prahu připravovaným Metropolitním plánem, kde je výškové stavění v těsné blízkosti centra (na což navazují otázky regulativ) – jedno z kontroverzních témat.

 



Rodinný dům v Zebetině
Makovský & Partneři
Family House Humpolec
OK PLAN ARCHITECTS
photo Jan Malý


Jak velký zájem – pokud vůbec – dnes jeví zahraniční odborná veřejnost (architekti, teoretikové architektury) o českou architekturu?

Česká architektura se velice pomalu dostává do obecného evropského architektonického diskursu – neupozorňuje na sebe investičně mimořádně nákladnými nebo exkluzivními stavbami. Přitom je na co navazovat – moderna, funkcionalismus, výrazná šedesátá léta (prezentovaná i na souborné výstavě Cold War Modern ve Victoria a Albert Muzeu v roce 2008) - moderní česká architektura měla v zahraničí své obdivovatele, „vyslance“- Kenneth Frampton jím jako obdivovatel české avantgardy dvacátých a třicátých let XX. století zůstal dodnes.

České architektuře po roce 1989 chybí „vyslanci“ a navíc je daleko obtížněji „čitelná.“ Je obtížné najít nějaké ústřední téma – moment, podle kterého by byla identifikovatelná. I proto se R. Švácha pokusil vytvořit již výše zmíněný koncept tzv. české přísnosti. Nicméně nejlepším způsobem je předložit reprezentativní soubor staveb zachycující celé spektrum segmentu rodinných domů - zahraniční čtenář si může vytvořit názor sám.

Pro mnohé se stala tato kolekce svou „kvalitou, kvantitou, různorodostí“ překvapením. Moskevský kolega J. Asse (zakladatel první soukromé moskevské školy architektury MARSCH, člen evropského kulturního parlamentu, několikanásobný kurátor ruského pavilonu na Benátském bienále) byl doslova ohromen.


Plánujete Czech Houses 2?  

Určitě.